Svůj domov měla vždycky ve skleníku.
V tvář slunce velebnou a oblak bílý
se nikdy nedívala; posléz k díku
ji Tvůrci v oltář zlatý postavili.
Květ tisícerý vytrysk z její dříku
a vůni bájnou bílé květy dštily,
vždyť s hostií v tak blízkém byly styku,
že kalichy až k ní se naklonily.
Však jaký div! když svátky ukončeny,
a v zahradu ji odnést chtěly ženy,
své květy v oltář lila proudem deště.
Pak na výslunní vadla dobu dlouhou,
schnouc po kadidle, po hostii touhou;
a umírala: Zda ji uzřím ještě?