Starého rodu poslední ratolest,
nemocné matky nedokrevný syn,
vrhá se z koleje v hlučící Babylon
hříchu.
Vypity všecky nečisté poháry,
poslední choutka nudně zkojena,
vévoda hyne moderní nemocí
nervů.
Pryč z toho Babelu, všecko je prach a hnus
banalní krmě nesytí obraznost,
rozkoše nové, nové si radosti
stvoří.
Jaké to choré Fantasie svět!
Perversné chutě všednost mu nahradí,
přírodu zvrátí na ruby, stvoří den
v noci.
Strojené vůně v bizarním příbytku,
vybraný přepych v umělém světle lamp,
všecko mu nudu přemění v rozkoše
klášter.
Život mu nahradí raffinovaný sen,
v kajutu změní s illusí cesty síň,
vypudí ze svých vzpomínek nečistou
ženu.
Básníky Říma z úpadku mrzkých dnů,
z domácích pěvců dekadentů zpěv,
mystiku pouze katolických knih
čítá.
Znavená duše žízní však stále víc,
nádoba těla láme se v svazku tom,
hallucinace rostoucí chorobu
děsí.
Zmučená duše výstřední chutí svou!
Neznámé světy šílenství hlídá zjev –
Vrať se zas k lidem, nechceš-li plenem být
smrti!