Víc posměch neslyšel, jímž vítali jej kati,
a lotrů dvojice, jichž býval věrný druh,
on spíš jim záviděl ten kříž, provazů pruh,
to dřevo očisty přál sobě zulíbati.
Tak dál se potácel, kde Ježíšova Máti
ve mukách nesmírných vše zřela, co syn, Bůh,
tich trpěl, hrdinně tu stála, její duch
vše trpěl společně, znalť pouze milovati!
Jí k nohám Barabáš kles v nevýslovném pláči
a líbal vášnivě jen šatů jejích lem,
a „Barabáš jsem!“ štkal. Ta slova dvě mu stačí.
Hle! slza Marie mu byla údělem –
Ó šťastný, slzu tu si k soudu nese něm,
a pohled Ježíšův mu svítí, kudy kráčí! – –