Šel městem Barabáš, kam všecky spěly davy.
Hle, cestou kudy šel, na dlažbě lpěla krev,
jej v paty pálila, jak pálí oheň žhavý,
z ní hlasy svědomí i kletby zněl mu hněv.
A dále v před se dral, kde hlava vedle hlavy
se množství tísnila – v křik, jásot jeho zjev
je přivedl, vstříc zrak mu hořel posměvavý
a pálil do duše a mrazil v nitru cév.
Jen Krista přál si zřít, tu oběť svojí viny,
jenž čist a nevinen a vždycky lásky plný,
teď rotou zběsilých svůj těžký nese kříž.
Kol kněží, vojáků a lidstva valné vlny.
A lotr Barabáš, jak duch by plál v něm jiný,
jen Krista v davu zřel a k němu dral se blíž.