V tmě, v hrůzném sklepení Barabáš spoután dlel.
Co v duši vzpomínek, to vraždy byly děsné
a posléz zbouření, jež ve své vášni běsné
byl v městě zosnoval... Teď smrti ve tvář zřel.
Ve hlody svědomí mu z venku pokřik zněl.
„Ukřižuj! ukřižuj!“ se v stěny tlačí těsné – –
To duší proniká, že chvílí k zemi klesne,
mní, každé „Ukřižuj!“ že z ní mu za ortel.
Již v duchu hřeby zří, jak pronikají dlaně –
tu dvéře žaláře se otvírají v spěchu –
„Jsi svoboden!“ – „Jak? Já?“ – Má dáti víry slechu?
„Kříž právě na se vzal teď Kristus místo tebe!“
– „Kdo? – Kristus? světec, Bůh, ten divotvorce Páně?
já lotr svoboden? ó znič mě, zdrť mě nebe!“