Jen to nekonečno miluji,
kde nikde břehů v dáli netušit,
ty hloubky tajné, o nichž dobře vím,
a na povrchu věčné vlnění.
Jdou vlny stále z dálky nesmírné,
jdou ke mně svorně v témže průvodu:
jsou myšlenky to duše nejdražší,
tak široké a stejně hluboké,
jak moje moře, které miluji.
Ó, hudbo toho snění, šumění,
tak monotonní, slitá z tisíce
a tisícera zvuků nejkrasších!
Já rozumím ti, stále rozkládám
ten souzvuk šumný, hledám svůj v něm tón,
ten jeden, jeden, po němž umírám...
A jest tam kdes, v té hloubce na dně až
je ukryt, ztajen, na vrch nemůže,
a moje duše s ním je sloučena
a navždy, navždy v jednom dvojzvuku.