Jdu k nemocnému, zvonek slabě cinká,
však horalům ten jeho pláč je známý;
stav umlká, kde s průvodčím se berem
a v svatém tichu všecko kolem kleká.
Tu před chatou dva dovádějí hoši,
jsou ještě malí pro lavice školy.
Teď lekli se: Co udělati nyní?
tak tuší cos, že teď by kleknout měli!
Jdu kolem. Starší ručkou vzhůru sahá,
chce smekat, ale čepice je kdesi – –
ach, kamení je plna na zápraží!
Co dělat rychle? – V tom jsem přešel dále.
A hoši v rozpacích zří pomateně
v dál za mlknoucím zvonkem v horském klínu;
jen otce slyším: „Nevíš, že’s měl kleknout?
šel s Pánem Bohem velebný pán kolem!“
As po hodině navracím se domů.
Dva hoši klečí jako andílkové
teď před tou chatou, ručky spínajíce,
a velké slzy po tvářích jim tekou.
Jak upokojit srdéčka ta v žalu?
Je pohladil jsem po hlavičkách rusých
a ze studánek očí pil své štěstí.
Jak výskli! vstali – v chatě byli skokem!