Široká cesta písčitá
vlnami hrobů prokmitá.
Kamenná deska veliká
na cestě hrobku zamyká.
A kdo jde božím hřbitovem,
cesta jej musí vésti sem.
– Kdo si tu v cestě lehl v zem?
– Stařec, byl naším farářem.
Zryta je deska kamenná,
setřena na ní písmena.
Ryla tu slza plamenná
víc než-li sochaře ramena.
– Kdo to jde po mé ložnici?
– Otče, toť tvoji farníci.
– A čí to slza rozmilá
na mojí desce zvonila?
– Otče, toť tvoji sirotci
teskně tu pláčou po otci.
– Vraťte se domů, přátelé,
zjasněte oči zardělé.
Dokavad můj zde leží hrob,
nebude nikdy bez ozdob.
A vaše slzy, perel skvost,
k Bohu já nosím na výsost!