V světa širý ocean božskou rukou vrhnul zrnko horčičné Ježíš Kristus, ztvrdlo, rostlo v nesmírné obří tvary, v Petrovu skálu!
V hloubi vodní kořeny svými stála, v nebes blankyt zvedala tvrdou hlavu, svatým dómem zdobenou, staveb divem: Kristovou Církví.
Leviathan vynořil z tůně hlavu. Oslep září svatého kříže dómu, padl v hloubi, ohonem objal skálu, dunělo moře.
Marně chrupem nestvůrným drtil kořen, marně hřbetem zubatým skálu tiskl, zemdlen klesl zraněný tesů hranou v pekelnou bránu.
Bouří moře, k nebesům vlna šlehá, lačnou štěká hyenou u bran Církve, nové, nové zástupy spějí k světlu, stoupají k nebi.
Časem vlny pekelné chodce lapí, bleskem mrští krvavá těla v skálu, rudnou vody, zmučených volné duše nesou se k výši.
Přešly věky. Petrova skála stojí. Vyšli z hloubi zedníci divní, drsní, hrubou pášou zástěrou mocná bedra, lopaty v ruce.
„Zničte, zdrťte Hanebnou!“ skřípou zuby. v skály ryjí lopaty v divé zlobě, ale, běda, nesmírná Petra skála roste a roste.
Jako démant zatvrdla skála svatá. Často prudce odskočí vzteklé rýče, v prsa zbojných zedníků náhlou ranou krvavě bijí.
Z jejich rukou tajemný klesá trojhran, temně duní o skálu Ježíšovu, – stříbrovlasý na vrchu sedí stařec: Lumen de coelo.
Ruce zvedá v modlitbě, světu žehná, divá bouře utichá, světlo září, z dómu v dáli nebeské znějí písně, žalmy a hymny.
Cookies on Poetry Cove