Samota divoká v hluboké poušti.
Chaloupka svatého Makarije
zapadla v kaktovém houští.
V modlitbách světec klepání slyší,
vstane a hyenu vpouští.
„Vítán buď, hoste, co žádáš na mně?“
Hyena vrhá se ku nohám starce,
mládě své pozvedá v tlamě.
„Slepé jsi?“ Plivnul na jeho oči,
žehná je světce rámě.
Prohlédlo rázem. Vesele skočí
hyena matka, dítě své kojí,
starci s ním zmizí s očí.
Druhý den poznovu: Buchy, buch! duní,
hyena s kůží vkročí.
„Nešťastná!“ volá poustevník Boží,
„chudého’s obrala, vraždou a krádeží
hřích se jen veliký množí!“
Hyena prosebně v oči mu hledí,
ovci mu ku nohám složí.
„Nechci tvůj dar! to nebesa vědí!
to má být za naše dobrodiní?“
Z kůže se krev ještě cedí – –
Hyena pokleká, pozvedá hlavu,
prosebně v oči mu hledí.
„Nech si svou kůži, kletba je na ní,
vrať se jen zas, čas k rozejímání!“
Slova ta zvíře jen raní.
Kůži má v tlamě, v prachu se plíží,
světci se pokorně klaní.
Dojat je stařec, dlouho se dívá
v hyeny zrak a vážně jí mluví:
„Přijmu dar, hyeno divá,
slibíš-li chudých šetřiti stáda?“
Hyena ochotně kývá.
Jakoby bleskem vylétla z chaty,
vesele vyje a ohonem šlehá,
zaslzel Makarij svatý.
Hyeny dar však po celý život
jediné jsou mu šaty.