Podlažický opat, řádu pýcha, zbloudilého kárá bratra mnicha: „Nedal Bůh ti k malbě vzácnou vlohu, abys hříšnou kresbou zdobil slohu
frejné písně, nevěren jsa Bohu! Kaj se, odpustí ti Beneš světec, do slz žalu péro smoč i štětec! Pergament si vezmeš do své celly,
Starý, Nový Zákon opiš celý, svého umění dej důkaz skvělý. Flaviovy knihy z války židů, Kosmu, slávu Čech i jejich bídu,
Isidora bohoslovnou vědu, řeholi pak naši ku posledu opíšeš tam zdobně, milo hledu. Bratr k zemi klesl: „Vinou ďábla
duše moje v horlivosti slábla. Požehnání, otče, nebo zhynu!“ – „Bůh ti žehnej, povstaň, milý synu, jdi a uměním smaž velkou vinu!“
Kruhy oken světlo v cellu padá, bratr malíř řádku k řádce skládá – – Neubývá práce, kterou přijal, ruka zmdlívá v spleti inicial,
v sněhu lilijí a modru fijal. – – Spousty pergamentu – jaká práce! „Kde jsi, ďáble svůdce, hříšný rádce? když jsi pomáhal mi chutě k pádu,
pekel zmetku, podlou stroje zradu, zjev se, pomoz v práci do úpadu!“ V koutě celly již se rarach zdvihá, oko mnicha bleskem svým ho stihá.
„Viz ty pergamentu bílé kupy, zda se na nich brk můj neotupí? stejným trestem ať i rarach úpí!“ Rarach sedí na obrovském listě,
píše, kreslí v bílou blánu čistě: barvy hoří, v zlaté kvetou půdě, jak by ohněm pekel rdí se rudě, pestří se jak polní kvítka v hrudě.
Umdlívá-li rarach, zbystří bázní před svěcené vody trapnou lázní. Kniha roste, ďábel popiloval... Když mnich obří knihu domaloval,
ďábla vděčně kreslí v písma oval.
Cookies on Poetry Cove