Utichlo moře, tisíci ústy jen chví se a šepce,
odlétly větry, jež ve sporu divokém ve tvář je bily,
ticho a němo, loukami hladina leskne se hebce
a všecky pěny se v kovová zrcadla moře vpily.
Pusto a prázdno. Jen ostrov omývají vlny,
rozvalin chrámu, balvanů rozmetaných plný.
A smutek těžký objal ta nevlídná místa pustá,
cypřiší kytkou, sestrami staletými vzrůstá.
Samoty smutek korunou trojí tajemně šumí,
zbloudilý pták a potulný mrak jim porozumí.
Modlitba jejich v šumění vánku vzdychavě splývá,
minulost propadlá ve snětích staletých vzpomínkou zpívá.
Neznámá bolest přírody němým a výmluvným steskem
zaznívá resonancí vln tichých melancholickým tleskem.