CESTY BOŽÍ.

Noc černá spadla nad Egypta pískem. Chlad úpal vystřídal, je dvakrát smutno, a hrůzou v dáli šakalové vyjí. Chval každý duchu Otce Hospodina!

Je teplo v chýši při poháru vína, staň poutníku, strach obchází tu nocí a poušť je širá, zahradou je smrti. Kdo bloudí kolem se tlukoucím srdcem? – –

Dní čtyřicet se Pafnuc svatý postí, jak Eliáš, jejž oheň k nebi unes; již vyschl pramen u jeskyně duté, a spadlé datle seschly v písku žhavém.

Muž Boží klečí jako socha tuhá, je kost a kůže, podoben je smrti, jen oko hoří v svatém vytržení a ruce v kříži nepohnutě trčí.

Ó srdce lidské, kdo tvé cesty chápe? – – Půst ukončen a Pafnuc takto dumá: „Jen půst a rozjímání vedou k nebi, kdo z lidí asi dostoupil až ke mně?“

Jak někdy kapka vody s klenby padá a jednotvárně ozývá se znovu a kape, kape, v kámen jamku hloubí, tak myšlenka ta zlá dál světce mučí.

„Vstaň,“ slyší hlas, „jdi ku severu pouští, tam v krčmě najdeš bratra – muzikanta.“ To jak by hrom se prázdnem pouště chechtal, tak v užasnutí Pafnuc k zemi klesá. – –

Vstal, zdá se mu, že s nebe svého spadl, a vrávoravě k severu se béře. Je blízko k ránu, z krčmy světlo blýská: tam ještě tančí, píšťala tam hvízdá.

I bloudí kolem se tlukoucím srdcem. „Tam v krčmě najdeš bratra muzikanta,“ si zmaten šeptá... „Bratra! v místě hříchu!..“ I vzmuží se a ven ho k sobě volá.

„Ó muži Boží,“ pokorně ho zdraví, „mně promiň hříšnému, že tebe ruším, a pověz, pouč, kterak ve svatosti tak vysoko jsi k trůnu Boha došel?“

Muž pištec mlčí, řeči té se děsí: „Nač, dobrý muži, nevčasné ty žerty?“ A Pafnuc myslí: „Tento člověk z krčmy mně tedy roven přede tváří Boží?“

A znova s úctou zvedá k němu oči. Řek’ hudebník: „Jsem z bídných nejbídnější! Než hrál jsem v krčmách, pustý byl jsem zloděj a s loupežnickou rotou táhl světem.

Má minulost je pečetěna krví a vzpomínky mé rovnají se hrůze.“ „Snad přece,“ míní světec, „skutek dobrý tu smazal krev a smířil Spasitele?“

„Nic,“ řekl zloděj, „neznám toho činu.“ „Jen vzpomínej!“ dál nutí Pafnuc svatý – – „Snad,“ řekl zloděj, „počkej, – napadlo mi, kdys naše rota krásnou pannu jala,

ta Hospodinu byla zasvěcena – ó, její slzy, jak mě dosud pálí! – já vytrhnul ji loupežnické sběři a dlouhou pouští v klášter jsem ji vrátil.“

„A dále?“ – Pafnuc dobré skutky zvídá. „Jdu jednou sám a ženu potkám v poušti, tak byla krásná, že jsem zmaten stanul a pozoroval hojné její slzy.

„Proč pláčeš?“ – Klesla, objala mi nohy: „Měj slitování nad svou otrokyní, jsem muže zbavena i svojich dětí, již tři dni bloudím, neměla jsem v ústech.“

„Mluv, co se stalo?“ – „Manžela mi jali, že zpronevěřil svěřenou mu sumu, jej z vězení jen k novým mukám vodí a syny tři mi do zástavy vzali.“

Tu ženu chorou odnesl jsem v chatu a nasytil ji, takže pookřála. ,Co vzal tvůj muž?‘ I řekla: ,Tři sta peněz‘ – ,Zde vezmi je a vrať se s Bohem domů.‘

A toho dne jsou všickni zachráněni. Víc nevím však, jsem lupič jen a zloděj“ – Chtěl Pafnuc ruku políbit mu vroucně, však zloděj zkřik’ a zmizel ve své krčmě.

Jde Pafnuc domů, těžkým trudem dumá: „Jsem zlý či dobrý? Bůh je spravedlivý, ten jediný má v rukou pravé váhy, ví, jsem-li lásky nebo hněvu hoden“ – –

Jak podivné jsou tajné cesty Páně! Den druhý žáci z okolí se sejdou a k Pafnucovi otci jdou se radit, zvěst o nesmírném nesou pohoršení.

Thais, děva krásná, jaké rovno není, zem Egyptskou svým podmanila hříchem, stu nešťastných vše promrhala jmění, sto žárlivých k ní cestu kropí krví.

Ta žalná zvěst až k otcům v poušti vane – – Co činit nyní? S Antonínem starcem se Pafnuc radí, nařizují žákům noc celou Ducha o dar rady prosit.

A noci té mnich Pavel, srdce čisté, má vidění: Je nebe otevřené, tam v Boží slávě v slunci lůžko vidí, tři panny, hvězdy, kolem něho září – –

„Ó Antoníne, otče,“ volá ze sna, „jak zázračné tvé bude spočinutí!“ Jak zvonem s nebe zní: „To jeho není.“ „Čí tedy bude?“ – „Thaidy, hříšné děvy.“

To zvěděl Pafnuc, znova vzpomíná si na bratra svého, krčmy muzikanta – – Vstal, chopil hůl, dnes jeho cestou půjde, a síla Boží roste v jeho srdci.

Jak hvězda jasná, která s nebe padá, Thais usměvavá ve dveřích ho vítá. „Ten pokoj není dost mi osamělý,“ dí Pafnuc chvatně, ohlíží se kolem.

„Proč? Zcela jisti jsme před zraky lidí.“ „A před Bohem – ?“ děl Pafnuc. – Zkřikla žena, jí jméno Boží, tady neslyšené, jak střela žhavá proniknulo duší.

A tiše mluví Pafnuc, dílo svaté, jež začal Bůh, dál přede, dobrotivý. Thais shroutila se v slzách k jeho nohám, jen tři dni lhůty na světci si žádá.

Pak trestem ohně na náměstí širém své všecko jmění, skvosty, šaty pálí, jak žebračka tam tři dni bosa stojí a v pláči prosí lidstva odpuštění – –

Dva lidé pouští nekonečnou spějí. „Jsem zcela tvoje, otče, nemám vůle.“ A Pafnuc v klášter panenský ji zazdí, jen okénko jí nechá k malé cele.

„Jak mám se modlit?“ Thais v ní ozývá se. „Ne jménem Božím, nehodná, tak pouze: Ó Stvořiteli, nade mnou se smiluj.“ A po tři léta tak jen Thais se modlí.

Tu s Antonínem poradí se světec a Thaidy celu provždy otevírá. „Pojď, sestro, ven!“ ji vlídným slovem volá. Thais nechce jít. „Pojď, pokání je konec.“

Ach, nemůže již vstáti kajícnice, tam klečí, zlatým vlasem zahalena: „Své hříchy před sebou jsem položila a nepřestávám v slzách zříti na ně.“

„Pro tento pohled,“ řekl Pafnuc svatý, „Bůh odpustil ti všecka provinění.“ Thais zajásala jako ptáče Boží – a holubice bílá k nebi letí.