K jednomu modlím se Bohu,
jak dovedu a jak mohu,
jak On mi dal lásku a vlohu.
A modlitba má se mění,
a mění se žalmů mých pění,
jak roste božích věcí pochopení.
Mě lákala hloubka i výška i věda,
v nich tonul jsem, mizel jsem, běda,
tak trosečník záchranu hledá – – –
A čím více rostla má odvaha v pýchu
a žádost po vědě se rovnala hříchu,
tím více jsem sobě byl k smíchu.
I klekl jsem znovu
u pýchy své rovu,
v zem, matku svou, ptáčetem klovu.
A slyším ji mluvit, jako v snách:
,Prach jsi byl, synu, prach budeš, prach,
jen duše tvá visí na hvězdách!
Tak jako já okolo slunce kroužím
a v něm se hřeju a po něm toužím,
tak pokloň se Bohu a řekni: Sloužím!‘
Dech matky mně do duše dýchl,
já ztichl,
a zlomen v své pýše jsem vzdychl:
„Ty, praduše všeho, jedna a trojí,
Ty, Duchu, jenž Otce a Syna pojí,
hleď na lidskou podobu svoji!
Miluji všecko, co v čase jsi stvořil,
zem, moře, vzduch, bych všude se kořil,
jdu tiše, bych dílo tvé nepobořil!
Já vyhnu se květu i mravenci v cestě,
jdu nábožně hvozdem, cestu si klestě,
zřím všude své bratry i v poli i v městě – –“
Tu jakoby tvůrčí Duch zavál mi v oči,
já prohlédl bleskem a kam noha vkročí,
v každičkém prášku teď tvor Boha zočí.