Do vltavských vln,
palčivých ran pln,
mlčelivý klesl zpovědník.
A jak v siném proudu znik,
zaúpěla Praha,
ve tvář krále vraha
krvavý proud střík.
Svaté hlavy tíž
padá níž a níž,
chví se, trne řeky Vltavy
posvátný proud modravý,
vlna šumí, úpí,
bubliny se z hloubi kupí
svaté u hlavy.
Ale jaký div!
Když do nebes niv
duše spěla v slunné výšiny,
nad hladinou bubliny
vzplály v žhavém kruhu,
věnčí Páně sluhu,
chloubu otčiny.
Větřík přestal dout,
posvěcený proud
svaté břímě v slavném tichu nes’,
zmlkly vlny, ztichl jez,
žasnou rybek sjezdy,
kolem hlavy hvězdy
září do nebes.
Kudy světec plul,
svítil vodní důl,
břehy zkvetly noční tišinou
novou vonnou květinou:
silná, čistá vůně
dýchá do vln tůně
zlatou bublinou.
Dívky! vonný máj
přišel v český kraj,
svatojanské kvítí začlo růst:
pleťte věnce, minul stesk a půst,
pleťte vytrvale,
světci Janu k chvále
mlčelivých úst.