Na stráni vysoko bříza stála,
v daleku modral se hvozd,
na jeho indigu bělobou hrála,
větvema dvěma k nebi se pjala
a já k ní vzduchem pjal most.
Zatiklo jaro, na černu lesa
pozvedla žlutavý chvost,
pukala kůra, temnělo listí,
rozstříklý chochol vzrost.
Kterak se pyšnila větříkům teplým,
volala na sosny v dál,
šeptala, šuměla pozdravy ptákům
a já tu v obdivu stál!
Ale když v podzimu žloutnulo listí,
zrudnulo v plamenný keř,
na tyči bílé svítilo dlouho
v přírody stárnoucí šeř.
Padaly lístky, zlatistá zdoba,
vítr je rozvanul v důl,
větve dvě holé nechala zloba,
zalkala bříza, ubohá roba,
a mojí duše půl.