Venkovský chrám, v něm postranní oltář tichý.
Bolestná Matka tam ku nebi zdvihá oči,
trčící meč jí ve srdci hluboko vězí.
Prostý to obraz, však lid jej má v lásce zvláštní,
každý den zbožná duše tu v dumách klečí.
Prostičký oltář, můj Betlem, má Golgota denní.
Pod Matkou Boží tam krucifix malý stojí:
na kříži Kristus a jeho mě hledají oči.
K oltáři stoupám, hle, teskně se na mě dívá,
slzícím okem mě výčitkou v srdce bodá,
chvěji se sláb a zahanben klopím zraky.
Dřevěný kříž! Co Ježíš ten očima mluví?
Nevinné oči, jež nevinné lily slzy;
dítěte oči, jež macecha denně trýzní;
panenské oči, když vydáno tělo hříchu;
národa oči, jenž oloupen o svá práva,
okovy spoután, posmíván v řeči svojí;
beránka oči, jejž k zabití surově vedou!
Výmluvně mluví a stenají němé ty oči!
Ježíši ustaň, sic zahltí srdce mé slzy,
hříšný jsem, vím, a nehodný být tvým sluhou,
chvěje se kalich v hříšných mojich rukou,
hříšný jsem, vím, však veliká má je lítost,
hříšný jsem, vím, však větší je tvoje Láska!
Rozechvěn šeptám posvátná slova mešní,
pozvedám hostii, pozvedám k nebi kalich – –
Vyjasněte se bolestné Boží oči!