Miluji bouři, hrom a blesk,
zatmění země, modravý lesk,
dunění hor a hvozdy v kouři,
nádheru v bouři.
Zdá se mi, zemí jede sám Bůh,
tajemná trojice: blesk, voda, vzduch
po zemi táhnou Tvůrce pluh
a tajemstvím úrody brázdami hvízdá
nebeská jízda.
K moři jsem dojel. Tiché je tak
jako ten racek, důvěrný pták,
každého dne se po břehu ploužím,
po bouři toužím.
Konečně! Bouře! jaký ples!
Ku břehu letím – svatý děs
údy mé jal a naslouchám hluku
ve srdce tluku.
Vlny se valí s jekotem,
měřeny srdce tlukotem,
bojovným šikem řítí se k břehu
v divokém běhu.
A jakoby duchy střelena,
vln řada padá skácena,
zašumí, zarazí v bláznivém trysku,
zhlcena v písku.
Ale již nový odvážný šik
nezdolným vztekem ku břehu střík,
posměchem ječí, píská a padá
zničená řada.
Přívaly rostou. Couvám zpět
postříkán solnou vodou hned,
vlny se výší, je pohání moře,
mrská své oře.
Překotná rozkoš mě zažehla v ráz,
miluji bouři, tu hrůzu všech krás,
neváhám dál a šaty své trhám,
do vln se vrhám.