Kraj širý, pustý, v samém vřesovišti.
Zde trávy kývají, tam plaché břízy,
a ve všem plno svěží, bujné mízy,
jen místy voda zrcadlem se blýští.
Srp žence tady nikdy nezasviští.
V dál spousta mráčků v nekonečnu mizí;
v tom bělmu tuším sledy božské řízy,
v níž moře světla v paprsky se tříští.
Ó širá pole, nedozírné stepi,
ó nekonečna půvab velkolepý!
Jen zde dost místa pro tvou duši, mistře,
tu nezpoutanou v tvůrčím velkém chtění.
Tys Tvůrce postih’ ve přírodě bystře
a lil v svou duši její rozvlnění!