Zvony.

Té chvíle jedné podnes vzpomínám. Den zvolna zmíral v červánkovém zlatu, od modrých lesů vůně spěla k nám, již jemný vánek roznášel kol v chvatu.

Ruch v polích stich a v nízkých domků řad, jež za námi, klid pozvolna se klad. My zvolna šli – moh’ sotva mluvit ret, zrak více děl a líce nachem žhoucí,

nám velkou písní celičký byl svět, v ní smavý mír a záře blaha vroucí, k nám „buďte štastni!“ modrý azur děl, „stín nikdy vašich nedotkni se čel!“...

Tak bílou stézkou, prostý jenom kříž kde na vrchu v kraj tichnoucí se díval, jsme dospěli, tam k sobě sedli blíž – kol ticho všude – a plášť šera splýval

nad lesy zatím víc, jež v kotoučích par mizely už, ztrácely se v nich... Posvátné ticho! Nikde šum, ni hles... ba ni ten cvrček neozval se v trávě.

Já bál se mluvit, v náruč dumám kles’ jsem sladkým jen k tvé zlaté schýlen hlavě. Hvězd zatím prvých na nebi vzplál svit, mír zemi nes’ a tichý duši klid...

V tom zbožným tonem kraj se pozachvěl. Zprv’ tiše, leč pak ze všech stran to znělo, jak celý kraj by velkou píseň pěl, v níž modlitbou vše k nebi vzhůru spělo...

„večerních zvonů hlas“, tvůj šeptnul ret a v zbožných tonech těch zas zmlknul hned. Leč v chvíli té co zvonů byl mi hlas těch večerních a hlahol jejich krásný!?

Dvou jiných zvuk jsem slyšel: chvěl se, třás’ zprv’ nesměle, až v ton se změnil jasný – to srdce tvé s mým spojilo svůj tluk, až obě zněla sladký ve souzvuk.

A já jsem mněl, že jejich praví hlas: „Jen láska dává všeho světa štěstí, je ona víc než slunce zlatý jas, květ čarný jest, jenž věčně musí kvésti.

Kdo poznal ji, zda nemá v žití dost? Jen ona chová nebe zářný stkvost. Nuž milujte se!“ – – Ó, kdo zapomněl by chvíle té, v níž pochopila’s taky,

má duše drahá, kdo nám rozechvěl to blaho v srdcích větší nad zázraky?!... Teď v rythmu stejném slyšíme je znít, ó, drahá, co víc chtěli bychom mít?

Jen modleme se, stále jenom tak, by zněla nám v té sladké lásky písni, jež slzou štěstí chvějný plní zrak a zahání, co duši mračnem tísní.

Co za štěstím hon v bouřný světa ruch?! V ní buďme pevni – – ostatní dá Bůh!...