Tě nejraději zřím, když dýchla v kraj už zima. Jsi jindy krásna též, než mne přec více jímá, plášť sněhu stříbrný když na zemi se klade, a bělí na horách i v údolích se všade,
stín lesů hlubokých v jas skoro denní mění, na hlavu doškových se chatek klade v snění a od cest a stézek všech se lesklým svitem liší – když nízkých hrobů řad, jenž v mrtvé dřímá tiši,
zakrývá příkrovem, jak rakve plátno bílé – na stromy věsí se, z nichž mnohý hlavu chýle je stařec shrbený, jenž s bílými juž vlasy, na prchlý mládí čas jen v slzách vzpomíná si...
Však celá nádhera tvé krásy v zářném jase vzplá teprv v čarojas, v němž kouzlo usmívá se nejkrasších pohádek, když u velebném snění bílý svit měsíce tvůj obraz rázem změní!
Teď vyšel nad obzor... hle! v plném čarolesku tvář jeho vzplanula, co bílou jeho stézku hvězd sterých modravý, třpyt smavý, chvějný vroubí... Kraj celý závojem se velkým s nebem snoubí
jak rouškou stříbrnou, jíž průhlednou lze zříti, sníh v barvách jiskřivých jak leskne se a svítí až v obzor daleký, kde s bílou mlhou splývá. Čar kraje přede mnou! Hle, rybník k nebi dívá
se ledem průsvitným, jenž nad křišťál se leskne jak plocha zrcadla, v rám země tiché, teskné jež zasazena jest – a potok, jenž v něj ústí, je stuhou stříbrnou, k níž keřové kol hustí
v démantů obalu se kloní, strážci spící – – dál lávka černá se jak temný pruh a čnící věž za ní kostela zdá v tichém zamyšlení se modlit k nebesům, co v zlatém osvětlení,
mníš, druhé nebe hvězd že s měsícem se tají ve oknech kostelních. Ta vlídně usmívají se v tiché údolí, kde spících domků štíty v jas zlata stopeny jen s nábožnými city
zří v kraj, jenž přiváben sem z černých zdá se bájí, jichž noci kouzlem svým tak mocně dojímají... Ó noci velebná! Zda v tobě více zříti má oko člověka než krásu, která svítí
ti v cesty, kudy jdeš, tě provázejíc v záři? Tys něma – a přec zdá se mi, když kol vše tiše, že v chrámu velkém jsem, v něm oltář v nebes pýše plá v světlech mihavých, jichž na sta se tam skvěje
a měsíc, hostie, s jich středu stříbro leje na zem’, jež v hlubokém a zbožném zadumání před zjevem posvátným líc zasmušilou sklání...
Cookies on Poetry Cove