Jí, sirotku, čas dal málo jen květů,
víc krvavých v srdce jí zasadil ran...
Teď v rakvi juž dřímá, z dalekých světů
vstříc kyne jí záře nebeských bran.
A mnohý, kdo za živa kamenem po ní
jen hodil a s výsměchem na ni jen shléd’,
dnes s vylhanou slzou nad ní se kloní,
kříž dělá jí v čílko, jež mrazivý led.
Však ona, jíž v žití osudu krutém
tak dlouho, ach, úsměv nezdobil líc,
z té rakve teď v svící plápolu žlutém
všem vlídně, tak vlídně se usmívá vstříc...