Chalupu má a pole při ní malé, pak zahrádku, v ní stromů, keřů řad pár ovocných a kousek cesty dále kus louky, o niž soud měl kolikrát.
Tam hospodaří hezkou řadu let, jak otec jeho, praděd, snad i děd. A stár ač juž, přec kutí cos den celý, a neustále cos mu není vhod.
Dvě dcery živí, které ovdověly, a s nimi dětí malých četný rod. A dobroty ač v srdci jeho zář, přec nepropouští paprsk její tvář.
A mní, že stále kdos mu všude škodí, tam zří, že svévol’ zlámala mu plot, zde v pole kvočna kuřat havěť vodí, a v louce zas se cizí pase skot –
den celý jenom jeho slyšet křik, jejž často pouhý způsobí jen zvyk. Však nejhůř je, když švestky dozrávají a cizích kluků rozpustilá směs
má na ně chuť – tu rány dopadají, žel na prázdno – kdož jeho hůl by snes? neb než on stihne jednoho jen z nich, již z druhý stromů zaznívá všech smích.
A on jsa chuďas celý upocený, jim holí hrozí, děsí – marně sic, neb zítra děj týž malebné je sceny, s tím rozdílem, že kluků ještě víc –
než on přec vždy, když posléz prchnou v dál, si oddychne: „Eh, to jsem jim zas dal!“ A když ne jinak, aspoň na počasí si stěžuje a mračen zkoumá běh –
a při tom ruce v kapsy velké dá si haleny hnědé, v niž znát každý steh’. A modré nebe září-li mu vstříc, zas bručí si, proč nepršelo víc.
Tak celý týden prožije víc v hádce. Než sváteční když usměje se den, on v tmavý kabát ustrojiv se krátce již časně z rána v přírodu jde ven,
pak do kostela – a na cestě zpět u hrobu ženy musí chvíli dlet. A na vnoučata, v koutku víc než venku jež včera ještě udržoval strach,
když přijde, zkřikne: „Nu, přec ze přístěnku lez, havěť malá, neciv pořád v tmách! či straším? – hezky ke mně blízko sem!“ a po koláči v ručky strká všem.
„Jen buďte rádi, dědečka že máte, že zdráv" – a hlas tu jak by se mu třás’. Leč pak zas silně, až to děti zmate... „kdo staral by se jako on o vás,
by nade vším, co vaše bude, bděl – a od švestek ty kluky odháněl!?“...
Cookies on Poetry Cove