Jdeš světem jako stín, bez reptání a pláče,
vždy s čílkem sklopeným, na kterém duši čistou
zřím bílou lilií kvést!
Tvá nožka malá jest a hlásek, jako ptáče
když pěje za jitra a perutí svou jistou
chce k azuru se vznést.
A vlas tvůj leskne se jak zlato polních klasů,
když letním vánkem pláň jich rozvlní se spěchem,
a rty tvé čarovné
jak rudé maliny jsou plny vnady, jasu,
a ňadra bělostná dmou vlnivým se dechem
jak vlnky laškovné.
A přec, o ubohé ty děcko, nevíš ani,
co krásy, půvabu se v bytosti tvé skrývá,
noc tvojím údělem,
však bez luny a hvězd. Co tobě jejich plání,
co zlato slunce, zem, když oči jiných snivá
celuje květným rtem?!...
Jen v tichý pokojík tvůj vůně ze zahrady
když jemná přichází a jásot ptactva hlasný
v souladu slyšíš znít –
tu s tichým povzdechem si myslíš: plný vnady
svět přece musí být! – a v řase slzy jasný
se zachvěje ti kmit...
Než zaslechneš-li krok a slova matky hlasná,
jež k tobě blíží se, tu, dobré dítě, stíráš
si chvatně slzu s řas;
neb nechceš rmoutit ji, – chceš, aby mněla, šťastna
že’s v bídě své, a třeba v srdci bolem zmíráš –
ty usmíváš se zas!...