Na pusté výšině, kam sotva noha vkročí,
kde rolí nezřít brázd ni cesty bílý pás,
strom uschlý zvedá se, a kdo jej z dáli zočí,
mní pahýl zříti jen, tak zohavil jej čas.
Naň pták si nesedne, ba dále jej to žene,
kam lesů hlubokých jej láká chlad a stín,
jen nebe modré dnes a zítra zakalené
nad ním tak vysoko a pod ním země klín.
Tak opuštěn a sám!... Že pro všechno zde ztracen,
mřel žalem, teskní dál, a ne-li hromu klín
jej zbaví útrap všech, sám jednou bolem schvácen
s té výše závratné se sřítí do hlubin!...