První sníh.

Jde jeseň, bílý závoj spouští, zmlk šepot listů, ptactva smích, a hnízda holá v chudém houští zří na tě prázdna,jako v poušti,

a co v ně dojat zříš, hle, padá juž první sníh. Zprv zvolna sem a tam se nese, pak zachytí se na větvích,

pak náhle víc ho mračno střese, a než zrak zvedneš, zříš, že v lese a v polích, cestách všecko přikryl jen sníh a sníh...

Toť jako v žití. V práci, boji jdem všichni v potu v cestách svých, co s rokem rok se v řetěz pojí, jejž vlečem sebou v krve zdroji – –

než naděješ se, ve vlas napad juž první sníh. Toť stříbro, kterým tvoji snahu čas odměnil – víc žádat hřích!

Žil’s, trpěl, – teď na smrti prahu tě vítá hrob a tvojí dráhu přikryje věčným zapomněním jen sníh a sníh.