V zahrádce malé blíže chaty celičká květy zaváta, jak stařenka, když v bílé vlasy si vetkne rudá poupata,
níž stará jabloň větve chýlí, a jak jde jimi vánku dech, vždy k okénku, kraj jehož bílý s šeříkem růže vyzdobily,
je skloní všecky v jeden spěch. A chvěje se... Co zří tam asi? Ach, obraz tklivý, smutný tak! Prostičká síňka, lůžko bílé
ba čistší nebes nad oblak, a vedle, v slzách chvějná víčka, babička hlavu sklání blíž k děvčátku, v jehož bledá líčka
snad brzy smrti andělíčka ret polibku led vtiskne již. A jabloň dumá! Ó jak bylo dřív volno zde, vše veselo,
jak by to štěstí čarné zlaté, od bílé chatky nechtělo! Ta síňka plna dětských hlasů a písní, krásných povídek, –
ó snivá kouzla, zlatých časů, s tak sladkou vůní v zářném jasu, byl příliš krátký ten váš věk! V něm zřela vše, co v síňce dálo
se nového, co přines čas; ať robátko dal malé, zlaté, ať jiného vzal ve hrob zas. A milenců vždy hovor sladký,
za večerů tak hvězdnatých, ba mnohdy vzdech jich jenom krátký, jak dlouhé vkouzlen do pohádky v těch její větvích listnatých.
Však přilnuli k ní také vřele, jak ku drahému odkazu. Ó jakou starost o ni měli vždy, chráníce ji od mrazu
a neúprosné sněhu zloby – a ona za to vděčna všem, když opadaly květů zdoby a přišly léta zlaté doby,
je zasypala ovocem. – Teď osude, proč vzal jsi všecko? Ach nešťastná tak babičko, radosti květů v pozdním žití
proč dáno ti tak maličko?! Ta jediná, jež ze všech zbyla, jež dávno, dávno kryje hrob, se chystá též, by opustila
tě navždy, pak jen v mysli žila, jak upomínka zašlých dob. A jabloň s vánkem vzdechnouc tiše, zas chýlí bílé větve níž.
Ó běda, v síňce obraz žalný v nejsmutnější se změnil již. To děcko bledé, zhaslé zraky, na rtíku vzdech snad poslední,
a babička víc mrtva taky, je volá, prosí – nad oblaky, však duška v letu cíl svůj zří... Pak výkřik – a vše dokonáno.
A v chvíli té, ač vánku dech jen mírný byl, hle! jabloň chvící se zachvěla až v kořenech, a větve tak se rozhoupaly,
že všechněch květů nach a běl, jak vonný déšť v ten prostor malý, kde žal a smutek neskonalý, s pozdravem sledním zaletěl...
A zavál jimi celé lůžko, že jako v květné rakvičce, v nich děcko spalo a též ve vlas jich plno navál babičce,
jak tušila by jabloň snící, i ta že brzy k drahým svým se odebéře slabá, chvící, že bude prázdno ve světnici,
dřív šťastné blahem růžovým. A stalo se. Kol krutá zima, slyš, v jizbě cizí hlasy jen, – své větve smutně jabloň chýlí,
vydána mrazným vichrům v plen. Ó, kde ten úsměv známých lící, a ruka teplá nad ní bdíc? Vše tam – a jaro růžolící
když přišlo ve kraj jásající, juž nerozkvetla nikdy víc.
Cookies on Poetry Cove