Vždy na večer ve zlatém slunce jase
v zahradě tiše pod besídkou sedá,
kam snesou ji, líc její hlásá bledá,
že dotrpí juž v kratičkém snad čase...
Co těší ji?... A přec, když v známém hlase
poznává z dáli, on že jde, – zrak zvedá
hasnoucí v před, ty drahé tahy hledá,
a když jej spatří, usměje se zase.
On přijde vždy. A v srdci bolnou muku
jí líbá vroucně vyhublou juž ruku,
kytičku z růží, fialek jí nese.
A ona šťastna, v chvíli té v nich zdobu
snad ani nezří blízkého tak hrobu –
je k srdci tisknouc, zří jen k němu v plese...