V sled zlaté vlásky zulíbali, bělounké čílko, chladný ret, kříž do malých jí ruček dali a kolem bílých růží květ.
A dcerušku když zřeli svoji tak vyzdobenou naposled, slz’ příval v ňader bolném boji jim zrosil pláčem smutný hled.
A babička dál stojí chvící u prázdné, dětské kolíbky, hruď třese se jí vzlykající, však marně, marně polibky
dnes probudit chce andělíčka, jenž druhdy bílé ručky vstříc k ní vztahoval, když chtěla v líčka jej zlíbat, k němu spěchajíc.
A v hrobeček když temný, chladný spouštěli malou rakvičku, slz’ zdržeti se nemoh’ žádný, kdo shrbenou zřel babičku,
jak v posled k vnučce své se chýlí a v slzách patří do hrobu, kam vzal jí anděl smrti bílý let starých těchu, ozdobu.
A od té doby zamýšlena u kolébky jen všechen čas trávila, žádná kolem změna jí nehnula, a jenom jas
vzpomínky blahé novým vznětem když paprskem jí v duši pad, zpěv známé písně spěl jí retem a maně počla kolíbat...
Však výroční vždy den když přišel, v němž miláček ji naposled svým sladkým jménem volat slyšel, ó, jaký ruch tu zavlád hned:
kolébka skví se růží květem a ve svátečním čepečku babička chvějícím se retem se modlí za svou děvečku...
Tak prchal čas a do světnice čáp přiletěl zas kolikrát, však babiččiny bledly líce, duch každým dnem víc slábnul, chřad.
Než zaslechla-li dětí hlasy, jim zřela radost zářit s čel, duch okřál jí a v zašlé časy zpět k miláčkovi zaletěl.
A jednou v den, kolébka zase když zaskvěla se růžemi, ve slunce zlatém, zářném jase babičku našli na zemi
klečící, ruce v klínu spjaty a hlavou v bílých poduškách, hruď bez dechu – tak anděl svatý vzal k miláčku ji v modlitbách...
Cookies on Poetry Cove