Jde volným krokem velká, mocná tiše
přes lesy, lada, paláce a chýše,
jak zjev, jenž oděn v temno sterých stínů,
jde spící zemí, která sotva dýše.
Na čele zlatý vínek se jí třpytí,
ve vlasech plno zářných světel svítí,
ret němý však a líce bez pohnutí –
klid hluboký a posvátný kol zříti...
Tak spěje dál. Jen časem někde stane,
co slza hvězdou se zraků jí skane –
to tam, kde osten bídy spáti nedá
nebohým srdcím, duši rozervané...