Den zlaté naděje, v němž splněny sny všecky,
jenž sladkým pocitem jí plnil duši mladou,
když zřela v budoucnost, juž přišel radostný.
Jak září hrdostí a úsměv skoro dětský
jí zlatí bílou skráň, když na hlavu jí kladou
věneček myrtový a závoj bělostný.
Teď vyšli z kostela. A zástup venku tlačí
se lidí zvědavých, všem ona vlídně kyne,
rty mákem planou jí a líce růžemi,
že mnohý, kdo ji zří tak šťastnou, dojat k pláči...
Dál zástup družiček, než průvod ten je mine,
déšť květů rozsypal a poupat po zemi.
A ona kráčí v nich, jak anděl s nebes bílý,
a zlatým střevíčkem je zašlapává v prachu –
v té chvíli nemyslí, že život podoben
též často kvítku jest, jež jedni vypěstili,
by druzí šlápli naň, – líc plá jí v růžném nachu,
a v sladké důvěře zří k muži svému jen...