Kolébka.

– V tom tichém koutku zpola skryta juž stojí kolik dlouhých let, ze čtyř prkének jenom sbita, po stranách klasy, chrpy květ,

u hlavy růže, bílé, rudé, zelený mnohý lístek v nich, vše dílo práce prosté, chudé, však pevné, z níž prach sotva zbude

i v létech po mně budoucích. A v pokoji mém, který celý nábytkem novým, moderním vyzdoben, jaký kontrast smělý

ba skoro směšný v ní vždy zřím, neb nemám ženy, nemám dětí, a často přátel vtipy, smích, mne zdály se juž pokoušeti,

bych hodil mezí staré smeti ten odkaz časů minulých. A přece nelze. V rozhorlení ač často již jsem ruku vztáh’,

bych ušel žertům, v okamžení ji chtěje skrýti v půdy tmách – přec nemoh’ jsem, neb písní tklivou, mně zdá se vždy, že náhle zní

to v ní tak prostou, zádumčivou, že mnohou upomínkou živou se srdce v ňadru rozechví... A zdá se mi, že zase slyším

z dob dětských matčin tklivý hlas, jenž tichým tónem k zlatým říším se vznášíval v hvězd třpytný jas, volaje s nebes andělíčka,

by ku kolébce hebce snes’ se bělounká jak holubička a tichým spánkem sevřel víčka, v snách dušku vznesa do nebes.

Leč obraz jiný rázem kalí zář sladkých, dětských vzpomínek. Chaloupku naši zřím, k ní valí se rozbouřené řeky jek,

vln kalných proudy blíž se řítí, za nimi nových hukot, sten – jich příval roste, zachrániti již nelze nic snad kromě žití

na krovu, jenž, ční z vody ven. V tom výkřik hrozný duši zrývá – ach, matčin hlas to nářku pln! kolébka, jež skvost drahý skrývá,

dcerušku zlatou, v spoustě vln teď zmizela a s nimi v boji snad klesá již v jich dravou říš – kol praskot... nářek ve příboji – –

Ó, noci děsná, z mysli mojí snad nikdy, nikdy nezmizíš! Než sotva rána úsvit všecky mlh závoje kol rozdělil,

slabounký, známý hlásek dětský ze zadu krovu slyšán byl – a nebesa! jím zachycena nám kolébka se směje vstříc!

Co osudu nám krutá změna?! Zas máme vše, vždyť zachráněna ta zlatá očka, smavá líc! Ó vzpomínky! – Dnes čtyři rovy

tam v dáli z všeho zbyly jen, pak kolébka, jež často poví znov’ prchlých těch dob zašlý sen, s níž nemoh’ jsem se rozloučiti

ni tehdy juž, z těch drahých míst, kde dřív tak sladko bylo sníti, v prach městský když mne v nudné žití čas svál jak vichr svadlý list...

Nuž, zpívej dál mi, skvoste zlatý! Přes plané žerty, vtipy, smích tvým písním v hloubi srdce jatý chci slouchat, duši stápět v nich,

v nich modlit se, k nim spoutat sebe sám zatím jen – a pak, kdož ví, zda v budoucnosti mně též z tebe nesvitne, v niž víc než má nebe,

zář poesie nejsladší! –