Na lávce pod lipou rád zamyšlený sedá
a sčítá myšlénky, jež z mladých let mu zbyly,
a hlava šedivá, jež mnohou trudnou chvíli
juž v žití přečkala, si odpočinku hledá.
Tak dlouho vysedí a jenom časem zvedá
zrak chorý k hřbitovu, kde kostelíček bílý,
tam dřímá babička – jak spolu šťastni byli!
A při vzpomínce té mu vlhne brva šedá.
V těch smutných myšlenkách však často cítí, kdosi
že náhle ze zadu mu potahuje šosy,
se v kapsy dobývá, při tom na špičky stoupá.
Však juž jest dopaden – a s usměvavou tváří,
z níž smutek vymizel, dědeček blahem září
a vnuka malého v tvář celuje a houpá...