Vždy stejně zní ta píseň stará. V té práci a krvavých dnech, když z daleka táhne zvěsť jara, a jeho tak hluboký dech, –
my tisíckrát sklamáni znova a tisíckrát klesnuvše v prach, přec šeptáme naděje slova a záře svit vidíme v tmách.
Hle, jak se juž usmívá v dáli, tak sladce – ó, není v něm lež! Leč, proč bychom k němu se drali? vždyť musí k nám přijíti též!
Tu tiše si stoupneme stranou, – ta skromnost nám vrozena tak – a červánky zlaté kde planou, v dál’ rozchvělý upřeme zrak.
Tam zatím vše kvete již, jásá zpěv ptáků a modrá se bor a slunce své paprsky střásá na lesy a temena hor –
leč u nás vše posud tak chudé, jak zakleto ve dlouhý sen – ó, Bože, což stále tak bude? Kdy jara nám zasvitne den?
Než těšíme sebe a tiše jen stojíme – čekáme zas... A když zříme, jiným že dýše v skráň, přeje jim zlatý svůj jas,
tu nesměle šeptneme rtoma, a zní to jak modlitby zvuk, jak tichounký děcka pláč doma, vzdech tlumený v úpění muk...
A když i ten zajde a zmizí a posud nic – marný vzdech, sten a jaro, k nám chladno a cizí, tam v dáli vše zahřívá jen,
tu s zapřením velkým – zda prosit my zvykli kdy? – zakryvše skráň, jak smrt by nás měla juž skosit, v dál’ chvějící vztáhneme dlaň...
A čekáme zase, zda na ni jen jediný vhodí nám květ a jediný úsměv jen v skráni zda vkouzlí nám ten jeho vzhled,
zda prostičká jediná píseň, již v koutku pták zatiknul kdes, snad zaplaší všechnu tu tíseň, jíž tolik čas ve hruď byl snes!
A čekáme stále – a zvolna čas nad hlavou uniká dál, v níž myšlénka s myšlénkou bolná se střídá a němý ten žal –
a zatím hle! u nás znov’ sněží, až hrobem vše zavane sníh, kol hluboké závěje leží – a my přece stojíme v nich.
A čekáme – nevíme ani, že soumrak pad’ do našich cest, že strnulost utkvěla v skráni a dlaň že juž svírá se v pěst;
že dech v hrudi zvolna se tají a závěje sáhají výš – – v dál’ horečné zříme jen, bájí kdy zavítá jara k nám říš...
Však marně, k nám nejde – jen mraky víc obzor náš halí v svůj klín, víc slábnou a kalí se zraky, jak v noci by patřily stín – –
až posléz vzdech k nebi se vznáší, mdlý ohlas všech ztracených dob, – „dá Bůh, snad potomci naši“ – – – a to druhé stají už hrob...
Ó, trpce zní ta píseň stará. V té práci a krvavých dnech, když z daleka táhne zvěst jara, a jeho tak hluboký dech, –
my tisíckrát zklamáni znova a tisíckrát klesnuvše v prach, přec šeptáme naděje slova a záře svit vidíme v tmách...
Cookies on Poetry Cove