Krůpěj lásky archanděla
skanula ve srdce moje,
a to srdce tiše pěje,
zpěvem hojí rány svoje.
Zpěvem věnce milým vije,
zpěvem do nepřátel buší,
a když Tobě zapěti má,
ve zpěv leje svoji duši.
Spočíval jsem po Tvém boku
za tichého za večera,
slza leskla se v Tvém oku
jako hvězda z noci šera.
Ve Tvůj klín jsem sklonil hlavu –
spadly přes ni vlasy Tvoje,
a v tom tmavém vlasů hávu
zapomněl jsem boly svoje.
Svaté šero svět objímá,
v dálí umírá klekání,
jitřenka se k zemi sklání,
bledá luna uhasíná.
Hory na východě rdí se
jako děva v políbení,
tisíc ptáčků v sladkém pění
v modrém vzduchu prohání se.
V lučinách se budí kvítí,
sen si lehce s očí stírá,
brouček v polétání sbírá
slzy, jež se v kvítkách svítí.
Po růžovém po nebese
zlaté slunko vzhůru stoupá,
na lesklých paprscích houpá
modlitby, jež vzhůru nese.
Duše má se rozechvěje,
tvůrci světa vzdává chválu,
a velebném ve chorálu
celá příroda s ní pěje.