Ze stříbra klenbo nahozená, jak Fattahi pěl v slokách svých, bouř polibků mých k tobě schvěná se stele divá, rozkypěná
ve pahrbků tvých pád a zdvih a téměm jich, jež v běl se nítí, se ve krvavých hvězdách třpytí, to růže zkvetly v padlý sníh.
Lne rozstříkaných krajek pěna kol v průsvitavých závějích, a jako perla uzarděná – žár, samý nach, jas, třpytu změna –
by vyplula z řas šatů tvých, ó Francesko, mně ze zákrytí tvé prsy tuhé z krépů svítí, to růže zkvetly v padlý sníh.
Ó touhy, sny mé beze jména, jež vlajete, kdy večer stich’, a nad vodami pták jen stená, k těch ňader vlnám, luna zmdlená
kam klesá po svých paprscích, proč chvíte se jak vánek v sítí, těch květů zříce vlnobití? To růže zkvetly v padlý sníh.
Dvojice hrdlic vyplašena tak netulí se v haluzích nad hnízdem svým, jež větví stěna v spleť hustou spíná zalistněna,
jak ňadra tvá, jichž netk’ se hřích, se cudna snaží v tylu skrýti, co žhavé rty mé k nim se řítí; to růže zkvetly v padlý sníh.
Teď vlas, jenž proudí na ramena, jak had se kol jich hroznů mih’, teď hladí, láská rozhalená, teď přes jich plnost výš se klena,
ku bokům víří v ručejích, a z jeho tmy tvých prsů zříti je pupence se jemné rdíti: to růže zkvetly v padlý sníh.
Když v boudoiru překvapena se marně halíš v úzkostích, já klesna k tobě na kolena, Venuše Anadyomena
ti šeptám, a tvůj zvoní smích; nechť zní! jen víc je rozbouří ti... Já z kalichů těch piju žití! To růže zkvetly v padlý sníh.
Cookies on Poetry Cove