Znáš skalní strž, jak v rokli pláče bíle?
Znáš azur, kdy se jarní sprchou skvěje,
co ještě tráva pod vlahou se chvěje?
Znáš duhu smírnou v dálné pnout se míle?
Znáš studánku, jež útočištěm víle,
kdy bujné družky točí s fauny reje
a na luhu vše dovádí, se směje,
jen ji žal zchvátil, zhaslým štěstím kvíle?
Zřel’s jezero, jež tajemně se čeří,
když andělé je křídly bijí v šeři?
Zřel’s tůň, jež v propast umí svůdně lákat?
Víš, kde se muka se slastí v lad snoubí?
To vše jsem teprv chápat začal z hloubi,
co její oči prvně zřel jsem plakat.