Výsekem nebe
v ulici těsné,
k výši kde děsné
činžáků nevkusných
čtverec, jenž dusí,
břidlici zved,
divokých husí
zahléd jsem let.
Klikatou čarou
v mlhavé ředi
nad sazí šedí
řítí se do dálky
plavců těch smělých
vlnivý tah,
majáků bdělých
neplá jim nach.
Šumným jak ruchem
parníku hřídel,
tepotem křídel
veslují v neznámo,
v třepotném kmihu
nad chmurou hrud
k smavému jihu
žene je pud.
S úzkostně k předu
napjatou šíjí
do vzduchu bijí,
touha jen po slunci
nutí a šine
umdlený sval,
odměnou kyne
teplá jim dál.
Jak vám, ó ptáci,
svobodu vaši,
vzletem jež raší,
závidím, spoutaný
všedností světa
v úmorný kruh –
jak se vám vzlétá
ve volný vzduch!
Též bychom byli
vzlét i tak rádi,
soudruzi z mládí,
kam nás hnal krve val,
srdce kde jihne;
kolik však nás
Ikarův stihne
osud hned v ráz!
Vzpomínám zase,
let váš zře dlouhý,
na všecky touhy,
co jich kdy srdcem šlo,
a jimiž právě
ztajil se dech,
o lásce, slávě,
lidskosti snech.
O kraji blahém,
bytostech čistších,
povzletech jistších...
Marno, ach, marno vše!
Tyčíš jen témě
na chimér hlas,
bys o kost země
líp srazil vaz.
A přece v srdci
dál touha hlodá,
pálí a bodá:
jednou, ó, jednou jen
s okovy střásti
pozemskou tíž –
a přes propasti
ku světlu výš!