Je každý její pohyb slokou básně,
tak měkkou, vláčnou, plnou snův a tuch,
jak jarní vánek opíjí když vzduch
a mládí zpívá, nevinně a jasně.
Když rozchvějí se nad ní krajek třásně,
jak motýlové růžoví by v luh
to zapřaženi do lehounkých stuh
bohyni vesny nesli jitrem časně.
Jí rosa ještě na obrví svítí;
či je to pel, jenž z kalichu se třpytí
a nádheru kol rozestírá duh,
kam hlubokou a čistou jak to kvítí,
jež tiskne k ňadrům, její duši v sítí
si perlou k dnu skryl žárlivý kýs bůh?