Bledá, mroucí, v objetí mlhy vzdušné,
jež jak závoj nevěsty chví se cudný
přítmím lože, nad tichou zemí zvolna
shasíná luna.
Na východě v červánků lesku matném,
v moři zlata zvlněném vánků dechem,
v hymnách země po myrtách stoupá slavně
veliké slunce.
Tak v mé srdce šílené bolem dávným,
které kopím osudu skláno ostrým,
krvácelo nad hrobem snů svých plachých,
vrací se láska.
Na své skráni její dech cítím vlahý,
s vůní vlasů, v polibcích žhavých stoupá,
cudná, čistá vrací se na rty zpráhlé
mrtvá má píseň.