Co v plachém snu se dědovi jen zdálo,
oč chvěl se otec v skepse rozbolnění,
vnuk v slunečný květ skutečnosti mění,
již nejsmělejší touha není málo.
Co zdeptáno, zas k staré slávě vstalo,
v ssuť padá útisk věků. V rozjitření,
hoj! víno svobody se v žilách pění,
čas není lkáti, co to krve stálo.
Té s bojišť i té ze zlomených srdcí.
Pryč, žaly! Radost pochodeň svou vrci
jen smí dnes v jásot ukázněných davů.
Mír Bílé Hoře! Křivda odemstěna,
kde Marny, Piavy zkrvácená pěna,
kde Sibiř pláň a Balkán v sníh pne hlavu.
V stín splývá Hvězda, Slunce v novou slávu!