Zas v bledých růžích vzplál sníh na obzoru zoří,
nad mokkou tupě dlím ve snění orgii,
jak chvění hynoucích a zamlžených moří
dav mdlých jde vzpomínek a srdce opíjí.
Zřím jakous známou líc, jež pod polibky hoří
jak krví zbrocený sníh bledých lilijí,
zrak shaslý, z temných řas jenž bolestně se noří,
v šeř krajek tratící se ňader linii.
Zas tepnu na skráni mně dráždí čísi dech,
jak v šedých lásky snech zas pálí na prsech
mne tíha kadeří, jež sytý parfum koupá.
Vše mizí; sníh jen tká své draperie dál.
Jak slzy kadidla bych v černém chrámu ssál,
jed vůně zahořklé v mé duše prázdno stoupá.