O šerých zákoutích hájů, kde lekníny na vodách, sníti
v mládí růžových dnech šeptal mi Musy mé hlas.
Satyr škádlil tam nymfy, Pan ladil flétnu svou v sítí,
milenců horoucí paž dívkám snímala pas.
Evoë maenady řvaly, jimž nahý prs purpurem svítí,
víno se perlilo, smích, výskot a polibků jas;
slast! ó, zpívat jen krásu a mládí a ženy a kvítí,
květem věnčená číš nežli dokypí v ráz.
Rozbili amfory moje a víno mi vylili na zem,
háravý barvami zpěv udusil popel a troud,
réva má zakrsla v květu, ožrána hladovým kazem.
Do vedra všednosti hnal života krutý mne soud,
brázděním úhoru v znoji se plahočit za těžkým splazem,
bleskům leb nastavovat, trpěti, ani se hnout.