Jsou sestry dvě. Ty řek bys, z „Oněgina“
Taťána, Olga. Hru však promíchaly:
Taťána rusá – ruch a úsměv stálý,
co tmavovlasou jakés hoře spíná.
Snad mládí teskného jen mlhovina,
snad první zklamání, jež v srdci pálí.
Toť Olga po souboji. Zrak se kalí
číms osudným, co v mozek klem se vtíná.
Jsou obě snivé, a přec každá jiná.
Taťány snění – radost, jež se halí
jak v tanec jarní do růžové šály.
Sem bolest ještě nezapadla stinná.
Jsou sladká, jež jen slunce líbá, vína;
moh zatrpklým bys proto míň vzdát chvály?