Zachtělo se zazpívati o princezně Mihr-bánu,
studni lásky, pršce světla, která zorou v žití svítá,
buřičce měst, v zlatou léčku hedvábných jež vlasů splítá
a přec tolik dobra, něhy skrývá v očí nebestanu.
Kolik na šíji má perel, tolik polibků tam planu
rozeseti v jemné žilky, jimiž tuhý prs jí zkvítá
lotosu jak bílý kalich, v němž se jezera modř kmitá.
O ní snít a její krásu velebiti neustanu.
Její velká krása snese nezdárných i veršů hanu,
neboť co je věčnějšího, se sebe rmut všechen smítá,
než tak dílo dokonalé, zpívající chválu Pánu?
A když v tanci roztočí se kabátce kruž třásní vitá,
zpod něhož se kmitnou nožky v prudkých citů bouřném vanu,
v mystické sfér reje, zdá se, sama věčná Láska vítá.