Ty dívko příkrá s hlavou Gorginou,
jíž černý vlas jak háďat klubka svitá
se nad ubledlým čelem bujně splítá,
skráň místo lauru oviň cesminou!
Nos orlí – energie stěží krytá,
rtů zkřivení – ty rysy neminou
již z paměti; jak Dante hlubinou
když spěl běd lidských, cos ti z očí kmitá.
Je posupný to odlesk hrůzných zjevů,
jenž odbojně se v tvrdé nitro ztápí?
Zlost, nenávisť, či soucit znáš a lásku?
Panenská hrdost bývá plna hněvu
a v samotě přec slzou polštář skrápí...
Ty – vždy však sfingou. Tvář ti ztuhla v masku.