Nad městem setmělým, kde lhostejně se valí
dav jako tepnami krev zlenilá a hustá,
na sterých zvonicích, jichž hrot až v nebe vrůstá,
po dlouhém mlčení zas zvony rozhoupali.
Tak zprvu tlumeně, pak jeden druhý z dáli
jak byl by posílen, kdy kovová všech ústa,
se modlit začala přes vzduchu mrtva pustá,
ty zvuky v společný se hymnus rozjásaly.
Smíš věřit, duše má, že konec je tvých tíží?
Oslaven vstane zas, kdo vydech na běd kříži?
Smíš věřit, národe, v sil nových vyrašení?
Zda mdlobu setřeseš, jíž bahní, měknou, hnijí?
Vždy mocněj, velebněj ta srdce zvonů bijí,
a přec – být zdá se dál, vždy dál báj o vzkříšení.