Na snětích, křoví, květinách,
po amarantech, lilji nach
se velký jasnou pruhou táh’,
a na růži svit slunce dlel,
než v bezdno temnot nazpět sjel;
však na mou bolest zapomněl.
Do korun jedlí vítr sáh’,
zpěv ptáků blouznil v houštinách,
a ve všemmíru výšinách,
na křídlech divné něhy pel,
tón radosti a plesu zněl;
však na mé srdce zapomněl.
A anděl smíru z dálných drah
nad hříšnou zem se snesl v tmách,
skyt’ mannu všem, kdož lačný práh’,
dal klid a mír, vzal bol a žel
a v mrtvých průvodu dál spěl;
však na mou duši zapomněl.