Pod šlojířem těžkým se sklopeným okem,
stěží pod čepečkem spiatou kšticí zlatou,
nová Alkyoné rozbolněná ztrátou,
na ven nevšímava důstojným jde krokem.
Hrdá loď, jež vzdutým kolébá se bokem,
se smuteční vlajkou do půl žerdi sňatou,
plna pokladů a vůní, které matou,
smysly dráždí slibů opiovým lokem.
Chodníkem se hejsci sunou pohodlně.
Cítíc chtivé zraky sahat k bujné vlně,
která v černém rámci výstřihu se duje,
očí nepozdvihne, dále pyšně pluje,
slzu, jež se lila včera ještě plně,
tajně pod brvou co žár již vysušuje.