Tichou nocí zpěvy táhly
nad role a bor,
andělé to do harf sáhli,
budit salaš s hor.
Sklonili svá sněžná křídla
nad oveček tlum –
Vstávej, Gryco, Jene, z bydla,
divně vzhořel chlum!
Snivá hvězda od východu
v mráčkův úsměvu
potentáty vzácných rodů
vede ku chlévu.
Než by zhasla v nebi zkvetlém
za vrch Moria,
andělé se snesli v Betlém
zpívat Gloria.
Boží pachole tu leží
vedle oslátka – –
Ó, ta věčně, věčně svěží
svatá pohádka!
Zase dnes nám dýchá něhu,
klidem údolí
přes závěje kypré sněhu
zvony hlaholí.
V městech zas vše okna svítí
stromků záplavou,
v samotě i chýž se třpytí
loučí mrkavou.
Všechna líce štěstím planou
jako v dětství dnech,
dávné zvěsti srdcem tanou,
všude míru dech.
Jako by byl zapomenut
všecek žal a trud,
každý rozpor v duši sklenut,
zapuzen hněv, rmut.
Jak by slze nepálily,
kdy se posléz náš
po staletích běd v kraj bílý
zrodí Mesiáš?!